Mediální insultace

V zahraničí se jim věnují pouze bulvární anebo radikální média. U nás se z nich stala jedna z běžných forem mediální komunikace. Řeč je o mediální insultaci – tedy napadnutí někoho skrze médium, ať už ze strany novináře, nebo nezaujaté strany. Proč se dá tento v podstatě guerillový útok považovat za domácí denní chleba a proč jej Češi tolerují? A jakou cestu jsme ve všemožném napadání svého okolí ušli a hodláme se někdy změnit?

Nemusíme sahat do příliš vzdálené minulosti, abychom si mohli na několika skvělých příkladech ukázat, jak to všechno vlastně funguje. Třeba zrovna včera si v Otázkách Václava Moravce pěkně potykal Pavel Bém s Cyrilem Svobodou. Předminulý týden se zase David Rath dozvěděl, že soud neuznal jeho nárok na omluvu od vydavatelství Ringier, které vydává týdeníku Reflex, poté, co se mu nelíbilo, že na jeho obálce byl vyobrazen s hitlerovským knírkem. Facka Macka. O dalších nadávkách, která si skrze média poslali (nejen) politici ani nemluvě. Všechny tyto příklady nám ovšem dovedou krásně ilustrovat jednu věc. České mediální prostředí (včetně toho veřejnoprávního) rozhodně není kultivované a debata, kterou jsme skrze něj schopni vést může být opravdu na ostří nože. Jinými slovy – nechá si vše líbit a rezignuje na autocenzuru. Spíše to vypadá, že pokud se někde fackujou dva kluci, musí být u toho a povětšinou nemá v povaze podobné chování ve svých příspěvcích odsuzovat.

Národ, který rád hodí vejcem

Je tedy jasné, že dříve či později se musí vynořit teoretická otázka – je-li tady takovýto „špatnostem nakloněný“ prostor, jak jej využít? Je možné naplánovat úžasný projekt na vlně negativního PR, nebo to je pouze cesta, jak se spálit.
I tady je odpověď v podstatě jednoznačná. Nejen, že můžeme konstatovat, že tu prostor existuje, zároveň musíme říct, že co do bezpečnosti jsou na tom české negativní kampaně založené právě na mediální insultaci velmi dobře. Proč?
Protože v jednom šiku stojí za každým podobným krokem ku podpoře ti, kteří vytváří sociokulturní klima. Právě mi, obyvatelé a konzumenti médii předkládaných informací.
Češi, což je pro ostatní zbytek světa často naprosto nepochopitelné, mají vysoce specifický smysl pro humor. Čech se rád zasměje nejen cizímu neštěstí, ale i sobě, navíc v obou dvou případech je náš práh humoru značně posunut. Zbožňujeme humor černý a tedy s určitým nádechem sadismu, společensky nepřijatelný, absurdní… Je tedy jasné, že publikum, namísto toho, aby zabučelo, bude ještě tleskat a vyvolávat: „Jen vejš, jen vejš!“

Vtipná nadávka přece není nadávkou

To vede k jednomu – jsme schopni inzultovat v takové míře, aby to druhá strana rozhodně pocítila, abychom jí tím zostudili a zároveň vyšli bez šrámu, v ideálním případě naopak za hlučného aplausu.
Stačí být trochu opatrný a splnit několik základních pravidel. V první řadě si musíme vybrat stejně silného (anebo o malý kousek silnějšího) soupeře. Dále je třeba útok provést razantně a přesvědčivě a necouvnout. A nakonec je třeba přibalit k ostrému sdělení ještě nějaký ten vtip, který zvýší společenskou akceptovatelnost.

Přestože se zdá, že některé inzultace jsou spontánní a reagují pouze na danou situaci, opak je pravdou. Udává se, že celých 80% emotivních vystoupení v médiích podléhá rozvaze – a je tedy jedním velkým divadlem. Není tedy nic divného pořádně si svůj útok poválet v ústech a teprve pak jej vytáhnout na světlo boží.

Změna? K smíchu.

Možná vám připadá, že se stále častěji hovoří o tom, že tohle všechno by mělo přestat. A možná máte pravdu. Ona se totiž doba změnila natolik, že v médiích jsou slyšet i hlasy, které by byly jindy slabé. Vezměte si, jakou parádu udělá několik osob, kteří na Facebooku založí skupinu, do které se postupem času nastřádá pár stovek více méně pasivních. Pasivních, ale s velkou vahou. Dokonce takovou, že kdyby se ta skupina jmenovala (čistě hypoteticky): „Přerazíme primátora vejpůl,“ nebylo by nic neobvyklého, kdyby se jí začala zabývat policie (přestože by se třeba později zjistilo, že se jedná o štamgasty, kteří ve skupině řeší, jak na ex vypít půl lahve svého oblíbeného piva).
Jenže ani tyto moralizující hlasy nebudou mít tu sílu změnit myšlení společnosti. Prostě ruku na srdce – za celý den uvidíte tolik lidí, u kterých byste se potrhali smíchy, kdyby sebou sekli na zem a je tedy logické, že neodsoudíte toho, kdo jim nastaví nohu.
A neodsoudíte ho nejen vy, ale ani česká justice. Negativní kampaně v podobě mediálních inzultací tak budou ještě dlouho kvést…