Opencard - vypálená inovace

Když se prostřednictvím masových médií začali (nejen) pražští politici vzájemně obviňovat ze ztráty způsobené projektem Opencard, stal se z této pomůcky mnoha Pražanů otloukánek v debatě mnoha nekompetentních. Jaké jsou možnosti, potenciál a perspektiva systému Opencard?

Projekt Opencard začal být realizován v roce 2006 (úvahy o něm jsou ale podstatně staršího data). V dubnu roku následujícího byl spuštěn pilotní provoz, v roce 2007 začal provoz skutečný. O dva roky později, na podzim roku 2009 se Opencard stal předmětem politické přestřelky kvůli více než desetinásobnému překročení nákladů (počítalo se s necelými 90 miliony, reálné náklady možná dosáhnou miliardy). Ještě předtím s ním Praha získala „Cenu velkého bratra“ v kategorii úřední slídil za shromažďování informací o držitelích.

Medializace problémů s červenou kartičkou která měla Pražanům přinášet pohodlí a hlavnímu městu zisk možná povede nakonec až k zastavení projektu, minimálně ale odstartovala novou kapitolu v jeho letité historii. Politické debaty se obvykle nevedou věcně a nejčastěji jsou orientovány v linii „kdo za to může – já ne“. Proto se zde podívejme na jinou tvář problému Opencard. Totiž, co ono zaklínadlo mohlo umět. Co možná ještě umí.

Použití

Začněme stručným představením projektu. Opencard  patří do kategorie tzv. „metropolitních průkazů“ či karet. Jejich smyslem je v jednom, uživatelsky velmi jednoduchém dokladu kombinovat co nejvíce různých vstupenek, jízdenek a podobných průkazů. Hlavním smyslem je pohodlí držitele, vedlejšími důsledky jsou zvýšení prestiže vydavatele (města, kraje), sjednocení některých jeho agend a orgány chránící soukromí by dodaly, že i možnost statistického vyhodnocování chování uživatelů.

Metropolitní průkazky měly mnoho podob, bezkontaktní čipová karta Opencard vydávaná v rámci pražského projektu je jednou, nikoli jedinou možností. Je to datový nosič, který uchovává informace o držiteli a jednotlivých možnostech použití v podobě tzv. „aplikací“ (technickou stránku této věci nechme stranou). Nosič je používán v kombinaci s infrastrukturními prvky, které informace na něm čtou, ověřují a zapisují. Tyto prvky jsou nezbytné pro zajištění funkce. Po jejich implementaci ale celý systém je – či přesněji měl by být – relativně flexibilní co se týče rozšiřování o další možnosti. Ideálním cílem by mělo být to, že občan/návštěvník Prahy by svou kartičku mohl používat nejen jako průkazku či vstupenku do celé řady městských institucí, ale i jako členskou či slevovou kartu mnoha pariticipujících subjektů a hlavně; jako elektronickou peněženku v mikroplatebním systému. Tedy peněženku pro ty platby, jejichž výše nepřekročí cca 100 Kč, a pro něž běžně využíváme drobné.

Implementace

Je zřejmé, že se zavedením metropolitní karty takových funkcí a rozsahu, jaké byly výše popsány jsou spojeny nemalé náklady. Kromě infrastrukturních (terminály validátory atd.) patří mezi nejdražší položky „prosazení karty mezi lidi“. To se v Praze děje jejím povinným svázáním s některými typy dokladů na veřejnou dopravu a v důsledku toho bylo vydáno přes 400 000 karet (s cílovou ambicí, aby měl každý Pražan jednu). Jakmile však „karta mezi lidmi je“ stává se zajímavou jako univerzální identifikační a platební nástroj.

Z pohledu plánování projektu je to, že Opencard mohou Pražané využívat jako průkaz do knihovny (PID byl využit primárně k její částečně vynucené distribuci), nebo že se díky ní dozví své dopravní přestupky  sice zajímavé, ale ne moc podstatné. Vysoké infrastrukturní investice se totiž mohou vracet až tehdy, kdy s kartou začnou pracovat soukromé subjekty. Ty lze k akceptování elektronických plateb donutit tím, že budou fungovat, a že jejich využívání budou Pražané mající kartičku vyžadovat. Subjekty akceptující elektronickou peněženku pak s každou transakcí přispívají městu, čímž dochází k sanaci nákladů spojených se zprovozněním systému.

A nejenom to. Opencard může sloužit jako univerzální vstupenka. Vhodná politika ze strany Prahy by mohla vést k tomu, že by byla akceptována jako slevová a identifikační karta – k čemuž by mnoho firem jejichž služeb využívají Pražané pravidelně mohlo nasadit vlastní „aplikace“. Vzhledem k tomu, že karta je datový nosič by v kombinaci s propojenými informačními systémy mohla sloužit například k udržování informací o „bonusových bodech“, a to díky její univerzálnosti nad rámec jedné firmy nebo provozovny. Triviálním příkladem použití je kooperace více firem, kdy zákazník za utracené prostředky v jedné z nich získá body, jež pak využije k získání slevy v jiné. To je ovšem jen a pouze jediný příklad za všechny.

Stav

Praze se za čtyři roky existence projektu Opencard podařilo (když odhlédneme od výše investic) dosáhnout několika stěžejních bodů. Bylo vydáno nezanedbatelné množství karet, které byly rozptýleny mezi množství držitelů. Byla vybudována infrastruktura nutná k minimálnímu zajištění funkce karet (PID, knihovny, parkovací automaty, přestupky). Nyní tedy chybí jediné: poskytnout karty v rámci smysluplného využití soukromým subjektům a umožnit všechno to, co bylo popsáno výše

Důvodů proč se tak neděje je více. Nechceme se k nim zde vyjadřovat jednotlivě. Některé jsou čistě technické povahy, jiné jsou čistě politické, další jsou organizační (i když od prakticky kteréhokoli bychom se dostali k politickým). Podstatné je, že Opencard ani zdaleka nevyužívá potenciál řádově stovek tisíc Pražanů, kteří ji vlastní. Proč přesně je těmto lidem jedno, když svou kartou za noviny v trafice nezaplatí, na bazén se s ní nedostanou, telefonní automaty ji neberou (existuje i varianta s kontaktním čipem), ke slevě v obchodním domě nevede a tak dále. Přitom to vše by bylo možné.

Řešení

Opencard v současnosti připomíná hrubou stavbu domu, která byla zastavena před dokončením obvodového zdiva a nyní již několik let chátrá. Hledání zodpovědného úředníka, politika nebo stíhání firmy, která karty vydává a provozuje podle mého názoru nemá smysl. Všichni, kteří jsou zodpovědní za současný stav by měli hledat řešení jak současné vydané karty použít ke všem účelům, pro něž byly zamýšleny. Není-li možné zprovoznit je jako mikroplatební peněženky (což by nejrychleji vrátilo investované náklady), měly by být využity alespoň coby bonusové, zákaznické a identifikační průkazy. Má to jeden, poměrně jednoduchý i když na první pohled nepříliš znatelný důvod. Tímto důvodem je, že Praha není privátní společností a jejím cílem není dosahovat zisku. Není-li tedy možné v krátké době dosáhnout stavu, kdy projekt Opencard začne generovat prostředky, měly by se hledat cesty jak s ním dosáhnout primárního cíle všech systémů metropolitních průkazů. Tedy zajištění co největšího pohodlí pro jeho držitele. To velmi pravděpodobně nepůjde bez toho, aby se do projektu zapojily další soukromé subjekty, které se karty naučí používat a akceptovat.