Sweatshop – Deadly Fashion: Unikátní norský dokument uvrhl fashion blogerky do sweatshopu v Kambodži

Rozmazlená konzumní společnost, rozmazlení lidé a rozmazlené děti, kteří si kupují spousty věcí, které k životu nepotřebují. Tento lament jste už slyšeli tisíckrát a asi to s vámi moc nepohnulo, podobně jako zkazky o dětské práci v továrnách v Asii, nelidských pracovních podmínkách a 16 hodinových pracovních směnách 7 dní v týdnu. V segmentu módy jsou na špici fashion blogerky. Nakupování oblečení, bot a doplňků je pro ně forma terapie, uklidňující činnost a záminka pro další blogpost, fotku na Instagramu a video na YouTube. Přesně z této skupiny si vybral hlavní aktéry dokumentární projekt Sweatshop – Deadly Fashion publikovaný online nejprodávanějším norským deníkem Aftenposten. Uvrhl dvě fashion blogerky Anniken a Fridu a blogera Ludviga do zaprášené Kambodži přímo za šicí stroj ve sweatshopu - tedy v místě, kde se na ně šije.

Dokument o 5 dílech po 10 minutách je stavěný na kontrastu. V prvním díle vidíme v medailoncích účastníků ukázku z jejich šatníků a velkých domovů. Povídání se točí ohledně jejich stylu, oblíbených značek. Ludvig uznává, že má i oblečení, které na sobě nikdy neměl. Po nákupu si to prostě rozmyslel, už se mu nelíbilo. Návštěvnost na blogu Anniken se pohybuje okolo 10 tisíc lidí denně. Měsíčně si pořídí nové oblečení zhruba v hodnotě 600 dolarů, ale už přes rok si ho vlastně nekupuje. Posílají jí ho značky zdarma a věří tomu, že díky zviditelnění přes její mediální kanály si ho koupí spousta jiných mladých dívek a investice se jim tak vyplatí. Těžko byste hledali lepší kandidáty na vystřízlivění z jejich světa nadbytku.

Velké zjištění: To, že žijete v hrozných podmínkách celý život, neznamená, že vám nevadí

Právě setkávání fashion mládeže z Norska s realitou v Kambodži je hlavní náplní projektu. Špína a prach na tržišti a vlastně téměř všude v hlavním městě Phom Penhu je nic oproti obydlí jedné z švadlen, v kterém s ní trojice stráví noc v její ložnici, tedy na zemi. „Naše koupelna je větší než celý její byt," komentovala Anniken obydlí ženy, která vydělává 130 dolarů měsíčně za 7 dní práce týdně od rána do noci. Sama si kupuje oblečení maximálně dvakrát do roka a nikdy cena za jeden kus nepřesahuje 2 dolary. V kambodžském butiku značky Mango s cenovou hladinou přizpůsobenou peněženkám turistů přiznává, že by musela vydělávat na podobnou bundu, kterou v práci šije, celý rok.

Mnohem tvrdším zážitkem je pak samotné usazení za stroj ve sweatshopu. Mladí Norové jsou součástí manufakturního kolečka, sešívají do zblbnutí stále jeden šev. Nejde jim to a tak z nich místní nejsou zrovna nadšení, protože s pomalejší prací neplní kvóty a ohrožuje to jejich mzdu. Počáteční racionalizace blogerky, že je lepší mít nějakou práci než žádnou a že oni (Kambodžané) jsou na to zvyklí, oslabuje po pár hodinách další práce a bere za své po rozhovorech s dalšími pracovníky. Na otázku: „Jsi šťastná?" dostává Frida ke svému překvapení zápornou odpověď. Lidé ze sweatshopů nesnili v mládí o tom, že většinu z každého dne budou dělat ubíjející práci, aby dokázali vůbec přežít. To se ostatně i tak nemusí podařit. Mzda stačí na vyžití pro jednoho, při nutnosti živit děti či staré rodiče to tak už být nemusí. Ostatně jedna ze spolupracovnic vzpomíná na to, že její matka umřela na podvýživu ještě, když ji kojila. Diváci také uvidí násilné potlačení pokojné demonstrace zaměstnanců textilních továren, kteří žádají zvýšení své minimální mzdy na 160 dolarů měsíčně.

Dopad dokumentárního projektu neskončil odvysíláním

Anniken Jorgensen se stala po návratu aktivistkou a konfrontovala dokonce Aftenposten s tvrzením, že zobrazuje odlehčenou verzi podmínek ve sweatshopech. Sešla se pak se zástupci H&M, aby lobovala za zlepšení podmínek v jejich dodavatelských továrnách. V dokumentu je totiž několikrát nepřímo naznačeno, že v zobrazovaných sweatshopech se šije také pro známý švédský módní řetězec. Ten to popřel. „H&M je v Kambodži přítomno přes deset let a je to jedna z našich klíčových dodavatelských zemí... Od roku 2005 jsme součástí programu Mezinárodní organizace práce (ILO), Better Factories Cambodia, která usiluje o zlepšení pracovních podmínek v textilním průmyslu v Kambodži," uvedla značka pro francouzský deník  L'Express.

K tomu se vyjádřila pro Marketing Journal odbornice na pozadí textilní výroby v JV Asii a projektová koordinátorka kampaně neziskové organizace NaZemi, Ušili to na nás, Anna Lazorová:  „Nemohu říct, že továrny v dokumentu patřily do dodavatelského řetězce H&M. Dovolím si však tvrdit, že v továrnách dodávajících pro H&M jsou podmínky velice podobné. Kambodža je specifická tím, že v ní mzdy některých pracovníků v textilním průmyslu často nestačí ani na pořízení dostatečně nutričně výživné potravy, která jim dovolí dělat jejich náročnou práci. V dokumentu zmíněné úmrtí na podvýživu matky dnes dospívající dívky není nutně jen věcí starou 20 let, i dnes dělnice masově omdlévají přímo u strojů. V létě 2014 došlo také k několika úmrtím.. Pro bližší zájemce o tématiku můžu doporučit rozhovor, který jsem dělala v říjnu s Kambodžankami, z nichž jedna pracuje přímo v textilní továrně za strojem "  

  Zdroj: www.nazemi.cz

Virální úspěch tématu, o kterém není lehké mluvit

Asi by bylo naivní tvrdit, že tento dokument přináší nové informace. Přináší je ovšem cestou, kterou je už těžké ignorovat. Mnoho lidí v západním světě slyšelo příběhy o dětské práci, nekonečné pracovní době a sebevraždách v asijských sweatshopech. Nemalá část z nich si pro klid své duše racionalizuje tento stav podobnými argumenty jako zmíněné norské blogerky: „Nic jiného neznají, takže jsou i tak šťastní. Nemají tak rozvinutou ekonomiku, je to proto fáze, kterou si zkrátka musí projít." Zní to až trochu predestinačně, jako by s tím nešlo nic dělat a bylo to tak v určitém ohledu správně. Neziskové organizace jako NaZemi i ty velké typu Mezinárodní organizace práce náležící k OSN pravidelně upozorňují na to, že tomu tak není. Ve světě mainstreamových západních médií musí být ale nejdříve otřesen běloch z našeho světa. Tak se tomu stalo u Rebeccy Gallagher, která našla v loni v červnu na šatech za 10 liber od značky Primark štítek, na kterém bylo jehlou vyšitý nápis „forced to work exhausting hours." Tématu se poté věnovala všechna mainstreamová média a pro Primark to najednou znamenalo problém.

Zdroj: www.mirror.co.uk

Dokument je produkovaný organizací Lopta AS s profesionální pomocí organizace The Future In Our Hands.  Tvůrci přistupovali k uchopení tématu doslova s marketingovou precizností, kterou jsou známy právě oděvní značky posílající balíčky zdarma fashion blogerkám s followery třeba jen v řádech desetitisíců. Nejen, že obsadili různé dobře se doplňující typy, ale především si vybrali populární zástupce fashion blogosféry s již etablovanými publiky. Když poté seděla za šicím strojem krásná norská blondýna, dokázalo se publikum mnohem lépe vcítit do toho, že něco takového by se vlastně mohlo stát i nám. Její psychické zhroucení po konfrontaci s životní realitou tamních pracovníků nebylo excesem 17 leté aktivistky, která z toho vyroste. Šlo o slzy dívky, která viděla naživo nespravedlnost světa, v němž se dosud pohybovala na jeho šťastnějším konci.

Právě tato vizuální složka byla nejdůležitější. „Už na začátku minulého roku se dokument připravoval. Dělal se casting na hlavní představitele. V tu dobu to ale žádnou širokou debatu nevyvolalo a ani oděvní značky typu H&M se v tu dobu necítily nijak v ohrožení,” doplnujě Anna Lazorová

Pochválit lze také formát. Stopáž jednoho dílu je cca desetiminutová, takže je stravitelná i pro mladou YouTube generaci, ke které promlouvá dokument především. Pokud by se jednalo například o sérii pěti 50 minutových televizních dokumentů v norštině, pravděpodobně by dopad nebyl zdaleka takový. Možná by se o tématu rozproudila diskuze v norském parlamentu, jako se to stalo i nyní. Těžko bychom ale mohli mluvit o takovém dopadu na mladé a především o viralitě a mezinárodním přesahu. Dokument byl již od svého spuštění i ve verzi s anglickými titulky, je dostupný i s titulky španělskými. Trailer na YouTube už zaznamenal přes 2 miliony zhlédnutí a link na anglickou verzi dokumentů sdílelo mnoho osobností, podělil se o něj třeba i holywoodský herec a startupový investor Ashton Kutcher se svými 18 miliony followerů na Facebooku.

Tvůrcům projektu Sweatshop – Deadly Fashion se zkrátka povedla mediální kampaň, za kterou by se nemusely stydět ani ty nejlepší komunikační agentury najaté velkými značkami. Ještě těžším úkolem bude ovšem zařídit, aby nynější mediální buzz měl dopad na chování spotřebitelů a především značek, které sweatshopy využívají.

Pohled fashion vlogerky

Fashion vlogerka Shopaholic Nicol je českou obdobou hrdinů projektu  Sweatshop – Deadly Fashion. V soutěži Blogerka roku obsadila čtvrté místo v kategorii video. Má přes 40 tisíc odběratelů na svém YouTube kanálu a téměř 20 tisíc followerů na Instagramu. Nakupování oblečení je jejím koníčkem a se svými úlovky se pravidelně chlubí ve svých videích. Zajímá to tolik lidí, že jí značky posílají oblečení a kosmetiku zdarma na recenzi. I proto jsme se jí zeptali na život shopaholičky i to, jak na ní dokument zapůsobil.

Dokázala byste nějak vyčíslit kolik peněz měsíčně utratíte za módu?

Záleží měsíc od měsíce, ale má útrata za oblečení a obuv může být cca 2000 Kč za měsíc. Ovlivňuje to ale hodně fakt, že dost věcí dostávám zadarmo v rámci bartrové spolupráce se značkami. Zajímavé je, že blogerky teď hojně spolupracují např. s asijskými e-shopy.

Jakou hodnotu může mít v průměru měsíčně zboží, které vám přijde bartrem za recenzi od značek?

S některými firmami spolupracuji dlouhodobě, proto se částka pravidelně točí kolem 3 000 Kč. Plus nárazově další značky - to se ovšem zpravidla jedná o jednorázovou záležitost. Samozřejmě takto to nefunguje od mých začátků, ale posledních 6 měsíců, kdy jsem začala být díky počtu odběratelů pro firmy zajímavá.

Jak na vás dokument zapůsobil?

Upřímně musím říct, že se mě to vážně dotklo a přiznám se, že jsem celý víkend pečlivě zkoumala cedulky mých kousků oblečení a byla jsem překvapená, že 90 % oblečení je vyráběno v zemích Třetího světa. Ani ne proto, že bych nevěděla, jak tento průmysl funguje, ale protože mě zarazilo, které značky tyto továrny využívají.

Přiměl vás k přemýšlení o nějakém řešení situace? Myslíte, že máte jako spotřebitel možnost ovlivnit chování značek?

No určitě jsem nad tím přemýšlela, jak by se tato situace dala řešit. Pokud bychom ale přestali oblečení kupovat, tak ti lidé ztratí jedinou práci, kterou se svým vzděláním mohou vykonávat. Řešením je podle mě zlepšení podmínek v továrnách a především zvýšení hodinové mzdy. To je však především v rukou korporací, které by se měly k této situaci postavit čelem.

Pohled odbornice na situaci v asijských textilních továrnách

Anna Lazorová je projektovou koordinátorkou kampaně neziskové organizace NaZemi, Ušili to na nás, která se zabývá právě podmínkami lidí pracujících v textilních továrnách v Asii. Za účelem zjištění situace na místě navštívila v minulosti Vietnam a Čínu, kde se spojila, jak s dělníky, tak se zástupci tamních neziskových organizací. Má ovšem co říct i k situaci v Kambodži, kde se odehrával dokument Sweatshop – Deadly Fashion.

Dle podkladů kampaně Ušili to na nás, je hrubá marže prodejce trička za 300 Kč okolo 60 %. Na člověka, který ho šil, zbývá 1 %. Dá se tedy říct, že kdyby prodejce ubral ze své marže 1 % a vzdal se těchto prostředků ve prospěch pracovní síly, mohla by se její mzda zvýšit dvojnásobně?

Z logiky věci ano. Nicméně některé studie upozorňují na možnou eskalaci nákladů, tedy návazné zvýšení cen u dalších nákladových položek. To by se mohl týkat například přepravy oblečení v kontejnerech, kdy je cena přepravy často odvislá od ceny přepravovaného zboží.

Zdá se ale, že je to uskutečnitelné. Například u elektroniky je často i více než poloviční marže ve srovnání s těmi z textilního průmyslu a výrobci v tomto segmentu také existují, někteří dokonce velice úspěšně...

Výroba elektroniky a oblečení se samozřejmě v mnohém liší a není možné je jednoduše srovnat. Ale že je možné dosáhnout změny v oblasti velice nízce nastavených mezd, dokazují například oděvní firmy, které se k postupnému navyšování mzdy dělníků až na úroveň tzv. důstojné mzdy zavázaly.

Zároveň je také potřebné vnímat problematiku pracovních podmínek v širším kontextu. Lidé, kteří pro nás vyrábí oblečení, pracují často dlouhé hodiny, až 16 hodin denně 6 dní v týdnu, a snaží se tak přilepšit si k nízkým mzdám. Někdy pracují v nebezpečných podmínkách, jak jsme byli svědky u zřícení továrního komplexu Rana Plaza, kde zahynulo více než 1 138 lidí a vyráběly zde firmy jako Benetton nebo LPP (majitel značky Reserved). Výjimkou nejsou ani pracovní úrazy, sexuální obtěžování nebo v některých případech nucená práce.


Krátký film představuje situaci dělníků textilních továren v indickém Gurgaonu a bangladéšské Dháce. Film ilustruje požadavky kampaně Ušili to na nás.

Existují značky, které při výběru svých dodavatelů v Asii dbají na to, za kolik a v jakých pracovních podmínkách u nich pracují lidé?

Existují a těší nás, že jejich počet stoupá. Osobně nemám velkou důvěru v CSR prohlášení oděvních firem, protože příliš často je praxe na místě výroby v přímém kontrastu. Zajímavější se mi zdá aktivita různých vícestranných iniciativ, tedy platforem, které sdružují více důležitých hráčů jako jsou firmy, jejich zájmová sdružení, odbory a zástupci dělníků nebo neziskových organizací. Jednou z těchto iniciativ je například Fair Wear Foundation, v rámci které se firmy jako Mammut nebo Vaude zavázaly k zlepšení pracovních podmínek, mimo jiné také k zavedení důstojné mzdy.

Jsou mezi nimi i nějací průkopníci z řad mainstreamových oděvních řetězců s nikoliv prémiovou cenovou hladinou?

Ano, i když je jich méně. Například řetězec Takko, zastoupený i na českém trhu, je členem iniciativy Fair Wear Foundation. Další řetězce většinou přijímají různá prohlášení o společenské odpovědnosti a zavádějí etické kodexy, nicméně dopad těchto politik je nejasný.

Zajímavostí však je, že i na českém trhu je možné sehnat cenově dostupné oděvní propagační materiály (trička, tašky), které by měly být vyráběny za důstojných pracovních podmínek.

Fashion blogerka Shopaholic Nicol uvedla argument: „Pokud bychom přestali oblečení kupovat, tak ti lidé ztratí jedinou práci, kterou se svým vzděláním mohou vykonávat." Je to dle vás validní argument?

Tento argument je častý, nicméně se obávám, že o práci těchto lidí rozhoduje mnohem víc faktorů. Oděvní průmysl je velice „mobilní” a pracovní místa ohrožuje spíš přesun výroby do nových, levnějších lokalit. Například v současnosti tak můžeme sledovat investice v Barmě nebo Etiopii, kam se zřejmě část výroby značek přesune nebo rozšíří.

My ke spotřebitelským bojkotům z principu nevyzýváme, ale snažíme se tlačit na firmy, aby podmínky na místě zlepšily, v některých případech to znamená i zachování pracovních míst nebo kompenzace za neoprávněné propuštění.

Jak jde dle vás jednání módních značek, co nejvíce ovlivnit?

Naší snahou je, aby si spotřebitelé uvědomili svůj vliv a dali firmám, kterých zboží denně kupují najevo, že si jejich zboží chtějí kupovat se zárukou toho, že při jejich výrobě nedochází k porušování lidských práv, a to v žádné části výrobního nebo dodavatelského řetězce. Věříme, že spotřebitelé mají velkou sílu a opakovaně se nám to potvrzuje. S pomocí facebookové kampaně jsme úspěšně zatlačili na firmu adidas, aby vyplatila odstupné indonéským dělníkům nebo přiměly více 150 firem podepsat závaznou dohodu Accord on Fire and Building Safety in Bangladesh (AFBSB). Nic z toho by nebylo možné bez aktivity spotřebitelů, kterým záleží na tom, v jakých podmínkách vzniká zboží jejich každodenní spotřeby. Moje doporučení pro spotřebitele je: zajímejte se o zboží, které si kupujete a ptejte se v obchodech, můžete se také zapojit spotřebitelských kampaní nebo apelů určených přímo firmám

Považujete mediální zásah Sweatshop - Deadly Fashion za něco mimořádného, co by mohlo znamenat průlom v nazírání problematiky masmédii a běžnými spotřebiteli, nebo v minulosti podobně velké úspěchy ve zviditelnění problematiky už byly a jde tak „jen o další zářez"?

Podobné pozornosti médií se problematice pracovních podmínek dostává u velikých neštěstí jako bylo zřícení továrenského komplexu Rana Plaza nebo požár v bangladéšské továrně Tazreen. Většinou se jedná o události s velkým počtem obětí; často zde vyrábějí známé značky.
Norským tvůrcům se však podařil zásah do nové cílové skupiny lidí, kteří módou žijí, ale neuvědomují si její odvrácenou stránku. Formát a zpracování je inovativní a myslím, že se tvůrcům povedlo odlišit se od klasických dokumentáních filmů na toto téma. I pro nás je tento přístup velice inspirativní.