Novinář konce první dekády 21. století

Nejlepší bude, když tento krátký materiál zahájíme obligátní definicí novináře (a v širším kontexu vlastně každého pracovníka médií.). Novinář neboli žurnalista je člověk, jehož pracovní náplní je sbírání, ověřování a šíření informací, které upravuje, třídí a dává do logických celků. Na první pohled se zdá, že tuto definici bychom mohli použít na novináře v 19. století, stejně tak na jeho kolegu ze století 21. Jenže podívejte se na to ještě jednou. Opravdu všechno zmíněné v definici platí?

Kdysi jsem v rychlíku kamsi na sever zkusil sepsat všechny nešvary, se kterými se podle mého názoru v posledních letech pere česká mediální scéna. Vyšel mi z toho seznam trendů, které pravděpodobně ovlivňují média ve všech vyspělých státech. Teď se k němu s dovolením vrátím a vezmu to pěkně jedno po druhém.

Pakliže budu ignorovat jakýsi přeškrtnutý klikyhák na začátku tohoto listu, mám na první pozici heslo „nároky na odbornost.“ Ještě se k tomu dostanu v některém z odstavců na konci, takže pouze stručně. Vnímá to každý z nás, tuto deprofesionalizaci oboru. Běžný novinářský pěšák dnes prostě nemá nic, co by z něj dělalo novináře. Podobně jako u jiných profesí, i zde se setkáváme ve stále větší míře s lidmi, které sem prostě zavál osud a až se někomu znelíbí, půjdou o dům dál. Jaký efekt to má asi není nutné připomínat.

Kdysi jsem četl skvělou glosu o tom, že v českých médiích vymřela funkce editora – člověka, který je natolik zainteresován do problematiky, že je schopen ručit za faktickou správnost informací, které putují ke čtenáři. Dnes je tímto editorem Google nebo Wikipedie. A i přesto jsou tací, kteří jsou schopni tvrdit, že nejvyšší budova světa rotuje zvesela kolem své osy.

Dále tu mám poznámku „kvantita nad kvalitu“, čímž mohu pěkně navázat. Měl jsem tu čest pracovat pro online, kam jsem přešel z týdeníku. Byl jsem šokován. Denně jsem měl striktně daný předpis na počet vyprodukovaných normostran a veškerý tlak z vyšších míst vždy směřoval na množství vyprodukovaného textu, ne na jeho kvalitu. V ten moment jsem pochopil, proč se rodí všechny ty články, které podesáté recyklují archiv.

A také jsem pochopil, kde se rodí všechny ty překlepy a úsměvné chyby, které tvrdí, že Václav Klaus je prezidentem české republiky již 70 let a do funkce nastoupil 7. března 2030.

Následuje poznámka „každý děvečkou pro všechno“. Neochota (nevěřím, že nemožnost) platit specializované pracovníky vede šéfredaktory stále častěji k tomu, že po svých pracovnících nechtějí jen psát, ale také korigovat, nahrávat do redakčních systémů, přidávat obrázky a ještě kontrolovat a hlídat externisty. Co má takovéto rozpliznutí povinností za následek je taky zjevné.

Následuje „kradení“, které možná mělo být na první příčce. Kradou se nejen obrázky, ke kterým se pak flákne „zdroj: internet“ (což souvisí s tím, že je často musí vybírat právě novinář – viz výš), ale hlavně informace, které se podle nejlepšího vědomí a svědomí raději nezdrojují. A to všechno ve velkém, jako by se nechumelilo, u periodik s velkým nákladem nebo sledovaností. Stačí si vzpomenout na obvinění vznesená proti VLP, která nepoukázala na mimořádnou špínu, ale bohužel na běžnou praxi.

Tím seznam končí. Nicméně jak o tom přemýšlím, rozhodně bych tam vrazil ještě „objektivnost, nezaujatost a tendenčnost, bulvarizaci a komercionalizaci“ A věřím, že bych přišel ještě na spoustu dalších věcí přišel, pokračovat můžeme v diskuzi.

Změna komunikace s novináři

Všechny změny, které mezi novináři proběhly, se pochopitelně musí zhodnotit i navenek. Poprvé po dlouhé době tak nezbývá konstatovat, že i klasické způsoby budování media relations, které jsme přejali do vlasti v devadesátých letech, přestávají být vyhovující.
Krásně do demonstruje například jeden z nejvýznačnějších nástrojů, kterými dodnes poutáme pozornost pracovníků médií – tisková konference. Svůj názor můžu podpořit i výsledky nedávno provedeného výzkumu agentury Burson-Marsteller, která se zaměřila na názory novinářů na krizi a příchod nových médií. Studie poukázala na to, co PR agentury již delší dobu vnímaly – fakt, že tisková konference je pro novináře v současnosti příliš časově náročným špásem.
„Rozhodně nevnímám tento trend jako výrazný, rozhodně jej však začínáme, byť zatím v omezené míře, pociťovat,“ uvádí Ondřej Šlechtický, PR manager společnosti Focus Agency. „Výstupy z tiskových konferencí se často omezí na ne příliš šťastná copyvia z presskitů. Zástupci médií, kteří mají čas se zastavit, totiž často delegují výslednou tvorbu článku na jiné. Efekt tiskové konference se tak ztrácí.“
Jaké je tedy řešení? Buď se mohou agentury s nastalou situací smířit a zaměřit se na optimalizaci materiálů v presskitech nebo se pokusit přilákat novináře jasně komunikovanými bonusy. „Běžná ‚frontální‘ tisková konference není tak efektivní, jako dobře postavený networking, kde samotné prezentace tvoří pouze malou část. Dobře se osvědčilo iniciování panelových diskuzí nebo spojení konference se ‚prožitkovým poznáváním‘,“ doplňuje Šlechtický. Pokud totiž novinář bude mít jistotu, že konferenci pouze neodsedí, je větší šance, že si čas udělá. Panelové diskuze zase vedou přenesení problematiky do roviny, která je pro novináře žádoucí, čímž se ve výsledku zvýší šance na uplatnění informací. A přímé seznámení s podstatou konference formou prožitku jakbysmet.

Profesionální novináři v ohrožení

Všechny výše zmíněné tlaky pak mají za následek jediné – profesionální novinář začíná vymírat. Pokud bychom se podívali na stavy skutečných novinářských osobností, které se těšily všeobecné oblibě a respektu před osmdesáti lety a dnes, je jasné, jakým směrem se vývoj ubírá.

Nechme teď stranou fakt, že povšechný vliv mediálních osobností byl tehdy jiný než může být dnes a zaměřme se spíše na trendy, které pravděpodobně v ne úplně vzdálené budoucnosti zlomí profesionálnímu novináři vaz.

V první řadě to je samozřejmě již zmiňovaný tlak na úspory, který se logicky odráží v poklesu kvality odvedené práce.
„Dnešní deníky a online se tak povětšinou omezují na vykrádání zahraničních médií a přebírání agenturních zpráv. Znám jen malé množství žurnalistů, kteří si v každodenním kolotoči najdou chvíli a získají důležitou informaci, kterou ještě nikdo nepřinesl,“ napsal mi v emailem Vlastislav Pertl. „Ani ta naše investigativní novinařina není, co bývala. Prostě nemá šanci se pořádně zaplatit…“

Dalším hřebíčkem do rakve pak může být nástup občanské žurnalistiky. Ačkoli tady bych to neviděl tak bledě. České noviny nástup bloggerů přežili a dokonce byly v lecčems obohaceny. Právě bloggování dovedlo často vyselektovat pravé osobnosti v oboru, které nejen že vědí, ale ještě o tom umí psát. Na druhou stranu není možné zastírat, že i díky bloggům média hodně utrpěla. Právě bloggerská scéna plná „zaručených informací“ občas svede žurnalistu na scestí, na jejímž konci je převzetí neověřené informace.

A poslední problémem je, že novinařina přestává být prestižním řemeslem, které by vybízelo k tomu dělat jej dobře. Nebude-li prestiže, nebude osobností. Ale to se dostáváme na samý začátek. Což je možná dobře, protože tím jsme celou problematiku uzamkli do pěkného bludného kruhu…