Nová regulace odměňování kreativních profesí aneb Co vše je nejasné

Zdroj: Stock photos on Shutterstock

Od ledna letošního roku platí v České republice nová zákonná pravidla pro odměňování kreativních profesí. Kreativními profesemi máme v tomto kontextu na mysli nejen zářivé hvězdy televizních seriálů, ale i zástupy grafiků, copywriterů, animátorů, fotografů, tvůrců reklamní hudby, tedy všechny, jejichž výstupy z činnosti jsou chráněny autorským právem. Jak k těmto legislativním změnám došlo a jaká je současná situace, si podrobněji přiblížíme v tomto článku.

Evropský nápad

Zřejmě s představou vyhladovělých malířů potulujících se v okolí turisty obleženého Montmartru se evropský zákonodárce rozhodl v jejich prospěch zasáhnout. Do již trochu nechvalně známé směrnice o autorském právu, která v ČR kupříkladu mimo jiné postupně paralyzuje fungování sdílených úložišť videosouborů, bylo zařazeno také ustanovení čl. 18. To uvádí, že „členské státy zajistí, aby autoři a výkonní umělci, kteří poskytují licenci nebo převádějí svá výhradní práva na užití svých děl nebo jiných předmětů ochrany, měli nárok na vhodnou a přiměřenou odměnu“. S takovýmto obecným a nic neříkajícím závěrem nelze než souhlasit. Nicméně, jak již to v právních normách bývá, ďábel se ukrývá v detailu. Konkrétně anglické znění směrnice uvádí, že odměna má být „appropriate and proportionate“, přičemž „proportionate remuneration“ lze jistě přeložit mimo jiné také jako poměrnou či podílovou odměnu.

V této souvislosti připomínáme, že v oblasti autorského práva se objevují dva základní modely odměňování autorů, a to buď ve formě podílové odměny z výnosů dosažených z udělené licence (tzv. výnosová odměna), nebo ve formě jiné (nejčastěji paušální částkou). Počet případů, kdy je autor odměňován paušální částkou, v praxi zdaleka převládá, neboť na každou televizní superstar připadá armáda jiných kreativních pracovníků.

V bodě 73 recitálu směrnice o autorském právu (recitál není právně závazným textem) se objevilo konstatování, že „přiměřenou odměnu může představovat i paušální platba, která by však neměla být pravidlem. Členské státy by měly mít možnost vymezit případy, v nichž se s ohledem na zvláštnosti každého odvětví použijí paušální částky“. Z něj lze usoudit, že nově by měla být pravidlem právě podílová odměna (odměna z výnosů z licence), zatímco paušální licenční odměna by měla být smluvena spíše výjimečně. Takováto konstrukce pochopitelně dává určitý smysl u spisovatelů, nicméně daleko méně u pracovníků reklamní agentury. Přesto se však český zákonodárce rozhodl textem recitálu směrnice přímo řídit a „zásadu“ paušální licenční odměny jako výjimky zapracoval do novelizace.

Česká realizace

Z výše uvedeného konceptu přiměřené licenční odměny byli v České republice novelou vyloučeni všichni zaměstnanci a programátoři (Ustanovení § 66 odst. 7 autorského zákona). První spornou otázkou tak je, zdali takové vyloučení zaměstnanců vůbec odpovídá výše zmiňované evropské legislativě, když recitál směrnice hovoří o zvláštnostech odvětví a nikoliv o charakteru právního vztahu autora (pracovněprávní vztah vs. smluvní vztah s tzv. kontraktory). Nicméně to jsme spíše v oblasti právní teorie.

S ostatními případy (když nejde o zaměstnance či o programátory) se Česká republika vypořádala v rámci úpravy licenční smlouvy, a to přijetím nového znění ustanovení § 2374 odst. 1 občanského zákoníku. To od ledna 2023 zakotvuje, že „při ujednání odměny za poskytnutí licence se přihlédne zejména k účelu licence, způsobu a okolnostem užití díla, k velikosti tvůrčího příspěvku autora a k územnímu, časovému a množstevnímu rozsahu licence. Odměna může být ujednána jako pevná částka pouze v odůvodněných případech a s ohledem na zvláštnosti jednotlivých odvětví“.

Z tohoto plyne, že pokud má být domluvena pevná licenční odměna a nikoliv odměna výnosová, může k tomu dojít „pouze v odůvodněných případech a s ohledem na zvláštnosti jednotlivých odvětví“. Důvodová zpráva pak k této problematice doplňuje, že: „mezi příklady, kdy je důvodné sjednat odměnu paušálně, patří například případy, kdy nelze základ pro výpočet podílové odměny prakticky určit nebo kdy administrativní náklady na určení podílové odměny by byly nepřiměřeně vysoké (zejména není-li příspěvek autora k dílu jako celku významný). Sjednávání odměny paušální částkou je obvyklé např. v oblasti audiovize či v hudebním sektoru nebo v oblasti licencování užití počítačových programů“. Bohužel tento „komentář“ je nutné brát s určitou rezervou, neboť jak bylo zmiňováno výše, nová úprava na oblast vývoje počítačových programů vůbec nedopadá.

Pokud by smluvená odměna byla příliš nízká, může vzniknout autorovi právo na dodatečnou odměnu na základě ustanovení § 2374 odst. 2 občanského zákoníku. „Je-li původně ujednaná odměna tak nízká, že je ve zřejmém nepoměru k výnosům vyplývajícím z využití licence a k významu předmětu licence pro dosažení takových výnosů, může autor požadovat přiměřenou a spravedlivou dodatečnou odměnu. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím právo autora na dodatečnou odměnu se nepřihlíží; to platí i v případě, že se autor tohoto práva vzdá“. To znamená, že právo dodatečnou odměnu nelze smluvně vyloučit.

Otázky bez odpovědí

Přijaté znění zákona bohužel generuje nemalou řadu otázek. Zejména zpočátku (předpokládáme, že prvních pár desítek let) může panovat značná nejistota, jaké jsou zvláštnosti jednotlivých odvětví. A také, zdali má ustanovení § 2374 odst. 1 občanského zákoníku dopadat i na ty případy, kdy nabyvatel licence nemá žádné nebo nepatrné výnosy z podlicencí k dílu, tedy kdy dílo používá pouze pro vlastní potřebu a nikoliv pro poskytování podlicencí k němu třetím osobám. Přesně takovou situaci totiž zmiňuje bod 72 recitálu směrnice o autorském právu (ve vztahu k potřebě vhodné a přiměřené odměny pro autory): „Tato potřeba ochrany nevzniká, pokud smluvní protistrana jedná jako konečný uživatel a neužívá sama dílo ani výkon, například v případě některých pracovních smluv“.

Bohužel i tuto větu z recitálu směrnice je nutné brát s určitým despektem, neboť nedává z právního pohledu zcela smysl. Její anglické znění je přitom srozumitelnější: „That need for protection does not arise where the contractual counterpart acts as an end user and does not exploit the work or performance itself, which could, for instance, be the case in some employment contracts.“ Zaměstnavatel i ten, kdo dílo užívá pro vlastní potřebu, totiž dílo užívají ve smyslu autorskoprávním (přestože z poskytování podlicencí k takovému dílu již nemá žádné výnosy). Máme však za to, že není příliš logické, aby se právo na přiměřenou a spravedlivou dodatečnou odměnu za poskytnutí licence vztahovalo i na ty situace, kdy nabyvatel dílo užívá pouze pro vlastní potřebu. Určitě se však v praxi mohou vyskytnout i případy opačné, kdy se naopak bude zdát, že vyloučení podílové odměny je z pohledu tvůrců nespravedlivé (vytvoření úspěšné virální reklamy v důsledku které podstatně vzroste obrat a zisk jejího zadavatele apod.).

Taktéž bohužel není ze stávajícího znění občanského zákoníku jasné, zdali má právo na přiměřenou a spravedlivou dodatečnou odměnu za poskytnutí licence náležet pouze samotnému autorovi či jakémukoliv poskytovateli licence k autorskému dílu. Zmiňované ustanovení § 2374 odst. 1 občanského zákoníku upravující licenční odměnu se totiž použije obecně na všechny vztahy při poskytování licencí k předmětům chráněným autorským právem (na všechny licenční smlouvy), tedy včetně těch situací, kdy poskytovatel licence vůbec není autorem či výkonným umělcem. Označení „autor“ využívá občanský zákoník v tomto kontextu totiž pro všechny poskytovatele licence k předmětům chráněným autorským zákonem, tedy kupříkladu, i pokud se jedná o zaměstnavatele autora, kterému náleží právo výkonu majetkových autorských práv. Nicméně tzv. euro-konformním výkladem bude zřejmě možné dojít k závěru, že se má tato regulace vztahovat pouze na ty případy, kdy je smluvní stranou „skutečný“ autor či výkonný umělec.

Administrativní zatížení

Změna koncepce v oblasti odměňování kreativních profesí s sebou přináší i nové administrativní zatížení. Konkrétně je možné zmínit první dvě věty ustanovení § 2374a odst. 1 občanského zákoníku, které zavádí informační povinnost nabyvatele licence, jež je označována jako povinnost transparentnosti: „Nabyvatel, kterému byla licence poskytnuta za odměnu, předkládá autorovi pravidelně, alespoň jednou ročně, při zachování vysoké úrovně transparentnosti v jednotlivých odvětvích a s přihlédnutím ke zvláštnostem jednotlivých odvětví, aktuální, relevantní a úplné informace o užití autorského díla. Informace poskytuje v rozsahu přiměřeném okolnostem, zejména s přihlédnutím k nákladům ve vztahu k výnosům plynoucím z užití autorského díla“. Vztah tohoto ustanovení k výše uvedenému § 2374 odst. 1 občanského zákoníku však není zcela vyjasněn. Poslední věta ustanovení § 2374a odst. 1 občanského zákoníku situaci pouze upřesňuje, že „je-li takové poskytování informací nepřiměřené, předkládá nabyvatel informace o užití autorského díla alespoň takového typu a úrovně podrobnosti, které lze v takovém případě rozumně očekávat“.

Může tak vznikat otázka, zdali se povinnost transparentnosti vztahuje na všechny případy, kdy nabyvatel získá jakoukoliv licenci k autorskému dílu či nikoliv, tedy bez ohledu na to, zdali poskytovateli licence může vůbec vzniknout právo na přiměřenou a spravedlivou dodatečnou odměnu. Ze samotného znění zákona se jeví, že povinnost transparentnosti není ničím omezena. Ve prospěch této širší interpretace hovoří i skutečnost, že „reporting“ nabyvatele licence u výnosové odměny upravuje občanský zákoník již na jiném místě (Ustanovení § 2366 odst. 2 a odst. 3 občanského zákoníku). Nedávalo by tak smysl jí upravovat dvakrát. Výjimku z povinnosti transparentnosti obsahuje ustanovení § 2374a odst. 2 občanského zákoníku, ze kterého plyne, že právo na uvedené informace autorovi nevzniká v případě, že příspěvek autora k dílu jako celku není významný.

Pro úplnost zmiňujeme v této souvislosti také bod 75 recitálu směrnice o autorském právu, který uvádí, že „pro transparentnost a vyváženost systému odměňování autorů … je proto důležité, aby jim jejich smluvní protistrany nebo jejich právní nástupci poskytovali odpovídající a přesné informace. Tyto informace by měly být aktuální, aby byl umožněn přístup k nejnovějším údajům, relevantní z hlediska užití díla nebo výkonu a komplexní, aby pokryly všechny zdroje příjmů související s daným případem, případně včetně výnosů z odvozených produktů. Dokud užívání probíhá, měli by smluvní protistrany autorů … poskytovat informace, které mají k dispozici, o všech způsobech užívání a o veškerých relevantních příjmech po celém světě s pravidelností, která je vhodná v příslušném odvětví, alespoň však jednou ročně…Povinnost transparentnosti by však měla platit pouze v případech, kdy se jedná o práva relevantní z hlediska autorského práva“. I v souvislosti s povinností transparentnosti je možné zmínit, že ustanovení § 2374a občanského zákoníku je zařazeno do „obecné“ úpravy licenční smlouvy, která se aplikuje i na ty případy, kdy je poskytovatelem licence osoba odlišná od autora.

Jak bylo nastíněno výše, podle našeho názoru může dávat povinnost transparentnosti určitý smysl ve vztahu ke spisovatelům, hudebníkům či hercům. Na druhou stranu je tato regulace přinejmenším nepraktická kupříkladu v rámci běžného provozu reklamních agentur (včetně vztahů s jejími klienty). Taktéž načasování celé nové regulace se může jevit jako trochu nešťastné (což však určitě nebyl záměr), neboť je to právě řada těchto kreativních profesí, které mohou být ohroženy využíváním systémů umělé inteligence.

Závěr

Jak již to bývá, praxe jistě přinese řadu nekonvenčních nápadů, jak novou regulaci obejít. Z těch zjevných je možné zmínit variantu, že odměna bude hrazena autorovi pouze za provedení díla a nikoliv již za poskytnutí licence k výsledku jeho činnosti (samotná licence tak bude poskytována bezúplatně). S případy, kdy se u smlouvy o dílo na odměnu za licenci z nějakého důvodu zapomene, je možné se setkat často již nyní (to však nebývá záměrně). Poskytnutí licence bezúplatně zákon umožňuje, přičemž dohoda stran v tomto smyslu by měla být vyjádřena výslovně (Ustanovení § 2366 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku). Nicméně jakékoliv bezúplatné plnění v obchodním styku může mít negativní daňové konsekvence (případně včetně oblasti daně z přidané hodnoty), takže využití tohoto „modelu“ určitě předpokládá předchozí konzultaci s daňovým specialistou. Navíc může být takováto konstrukce posouzena jako obcházení zákona.

Zcela na závěr je tak možné shrnout, že nová právní úprava přináší do oblasti odměňování kreativní profesí novou vlnu právní nejistoty. Přesný rozsah povinností nabyvatelů licencí se z ní totiž poměrně těžko dovozuje. Tato regulace by však v České republice neměla dopadat na pracovněprávní vztahy a na vztahy s programátory. Při sjednávání smluv s paušální licenční odměnou lze nabyvatelům licencí doporučit, aby byla vždy přidávána ustanovení odůvodňující, proč s ohledem na specifika konkrétního případu či oboru došlo ke sjednání takovéhoto typu odměny. Nově také platí, že objednatel by měl každoročně poskytovat autorovi informace ohledně užití díla či uměleckého výkonu. V řadě kontextů se může takováto „reportovací“ povinnost jevit až jako absurdní. Nicméně máme za to, že ze samotného zákonného textu z ní nevyplývají žádné podstatné výjimky kromě případů, kdy příspěvek autora k dílu jako celku není významný.