Charita, s kterou se nezavděčíš. Vojáci z letecké základny Praha-Kbely sbírali víčka a na internetu je nikdo nepochválil

Zdroj: Facebook / Ministerstvo obrany České republiky

Když se nějaká organizace chlubí svými charitativními počiny, chce tak působit lépe na veřejnosti a třeba i inspirovat ostatní k pomoci. Vojáci dopravního letectva ze základny v Praze-Kbelích si ovšem vybrali tak neefektivní způsob pomoci, že za to schytali především kritiku. Inspirovat ostatní k darování lepším způsobem se jim ale snad nakonec podařilo.

Zmínění vojáci se dlouhodobě podíleli na charitativním sběru víček od PET lahví. Když nasbírali 7 pytlů, odvezli je na kbelskou radnici, kde se odfotili, a poté odjeli darovat víčka rodině nemocné Kačenky, malé holčičky nucené podstupovat finančně náročné terapie. Její rodina za ně pravděpodobně získá několik stovek korun.

Když se touto akcí pochlubilo na svém Facebooku Ministerstvo obrany České republiky (MO), dostalo v komentářích mnoho lekcí. O čem? Ve zkratce o velmi pochybné efektivitě takového sběru a jeho negativních externalitách. Pokud byste potřebovali delší vysvětlení, před dvěma lety sepsal Martin Malý pro iHned.cz skvělý text Doporučovat dětem sbírání víček je zločin na jejich finanční a sociální gramotnosti. O tom, že daná činnost je s prominutím pitomost psal před lety už dokonce i bulvár. Mnoho lidí tak reagovalo poměrně podrážděně na to, že někdo, kdo dokáže řídit či starat se o tak složité věci, jako jsou vojenské letouny, se zapojuje do aktivit, které sice mají charitativní charakter, ale jsou spíše vlastní mentalitě absolventů Vysoké školy života. Daný příspěvek má pro facebookový účet MO rekordní engagement: přes 500 reakcí, 600 komentářů a 260 sdílení.

Sentiment je ovšem převážně negativní. Pojďme si ho přiblížit.

Jan Hlaváč tnul do živého v několika případech. „Prostě vyfotit se s plným autem pytlů víček, napsat že elitní část naší armády asi několik měsíců aktivně sbírala víčka, aby mohla někomu pomoci, je skvělé PR a v lidech (co víčka sbírají) vzbuzuje dobrý pocit. Jenže bohužel klamný. To je na sbírání víček to špatné. Zkuste si na FB ale dát post a poděkovat kolegům za to, že elitní část naší armády udělala sbírku a společnými silami za několik měsíců vybrala 350 Kč. Ty pak za pomoci několika pracovníků vyfotila a následně předala hasičům, kteří je svým vozem jeli předat rodině, vše za spolupráce městského úřadu. To asi nikdo normální neudělá, že," podotknul k směšnosti veřejné obřadnosti předávání nijak závratné částky a pustil se i do propočtů: „... 7 pytlů krát zhruba 10kg krát 5 Kč. Kolik asi stála cesta autem, kolik čas lidí, co to vše kolem řešili, vezli a fotili? Asi bych se s počítáním dostal brzy do mínusu."

K tomu, že tento způsob pomáhání není zrovna šťastný, se vyjádřila i organizace Člověk v tísni.

A můžeme pokračovat několika příspěvky se snahou o propočty. Je nutné dodat, že nikdo z diskutujících ani autor tohoto textu dané pytle nevážil. Typické víčko z PET lahve váží dle našeho měření skutečně 2 gramy, ale existují i těžší a rozměrnější. Výkupní cena za kilogram víček se pohybuje mezi 5 až 7 korunami. Celkově tak je těžké určit, jestli kbelští vojáci předali víčka v hodnotě 350 , 500 nebo 600 korun. Je jen velmi pravděpodobné, že jejich charitativní objemný dar přinese rodině Kačenky několik stovek korun. A je jasné, že zdaleka nejvíce peněz utržili prodejci nápojů v PET lahvích.

Michal křupka upozornil, že když už sbírání odpadu, tak i to se dá dělat efektivněji, u plechovek cca 25x efektivněji.

Pochopitelně ale došlo i na environmentální rozměr daného sbírání.

Argumentace proti samozřejmě byla, že vojáci pijí z PET lahví běžně a někdy jim ani nic jiného nezbývá. V komentářích se ale objevila údajná manželka jednoho z vojáků kbelské základny, která pořídila svému muži skleněnou láhev a připomněla i něco, co má v armádě celkem tradici: kovovou láhev, tzv. čutoru.

Správci facebookového účtu MO se snažili o argumentaci, která nebyla nijak agresivní, ale moc u ní nesedí čísla (za tisíc korun měsíc v sanatoriu pravděpodobně nepořídíte). Spíše dokládala, že sběr víček má na kbelské základně tradici a oni na tom nevidí nic špatného. A navíc nejde prý o vybranou částku, ale o to, že se snažili.

Shodujeme se ale spíše s názorem jednoho z dalších diskutujících:

„Ono, když do něčeho šlápnu, tak si to očistím. Ne, že si to ještě rozmažu po obličeji. Tolik k vašemu PR."

Samozřejmě někteří diskutující si neodpustili satiru na účet armády.

Jan Hlaváč (v příspěvku výše) propočítal, že s tempem sběru základny budou mít na Gripen za 1,5 milionu let. Na víčka přepočítal v samostatném příspěvku Miloš Čermák v těchto dnech vyjednané navýšení rozpočtu MO o 1,2 miliardy.

Celkově se ale dá říct, že pod příspěvkem probíhala kultivovaná a neagresivní diskuze. Byla ukázkou toho, že ani státní instituce se nemohou pýřit CSR, které bylo možná myšleno dobře, ale prostě zavání.

Mimo cenné lekce pro kbelské vojáky tu jsou i další pozitiva. Po dotazu na možnost přispět rodičům Kačenky, tyto informace MO poskytlo. Z komentářů se pak zdá, že půlroční výkon letecké základny byl několikanásobně navýšen za jediný večer.

Mimochodem se k nim můžete připojit také. Více informací o osudu Kačenky naleznete zde.

Kam dál?

Není to poprvé v poslední době, co státní instituce poznává kouzlo obousměrné komunikace v sociálních médiích. „Tak i na valše se dá prát," psal v červnu SÚKL na Twitteru lidem poukazujícím na to, že lékárníci nemají žádné záložní offline řešení a nemohou vydávat léky na recept v době výpadku proudu nebo internetu. Tato twitterová přestřelka přiměla k odmítavé reakci i ministra zdravotnictví. Zjistěte více v článku Státní úřad pro kontrolu léčiv ukazuje, jak se v sociálních médiích nemá komunikovat.