Aleppo: Utrpení civilistů přenášené živě na sociálních sítích pohnulo s mezinárodním společenstvím

22. 12. 2016 | Petr Michl, Jakub Hort
Ve válkou sužované Sýrií hrají sociální sítě úplně novou roli.

Války sužovaly naši planetu už od pradávna a, ač žijeme v nejméně konfliktním období v historii, tak i dnes se válčí. O půdu, o moc, o peníze. Válkou je však postižené velké množství civilistů, jejichž hlas dříve nebyl téměř slyšet. Telefony, připojení k internetu a sociální sítě ale dnes tvoří kombinaci, která může přenést zprávu o utrpení lidí na druhý konec světa doslova během pár vteřin. Přesně to vidíme i nyní v syrském městě Allepo. 

V březnu 1993 se ocitl americký fotograf Kevin Carter v jižním Sudánu, aby dokumentoval průběh hladomoru, který danou oblast sužoval. Krátce poté, co vystoupil ve vesnici Ayod z letadla dovážejícího pomoc OSN, pořídil jednu z nejslavnějších reportážních fotografií všech dob. Zachycuje malou holčičku ve věku batolete, kterou ze vzdálenosti několika metrů trpělivě pozoruje sup čekající na svou čerstvou mršinu.

Zdroj: Iconic Photos

Snímek byl otisknut v The New York Times 26. března 1993 jako metafora afrického utrpení a okamžitě vyvolal nebývalou reakci. Lidé psali do redakce stovky dopisů s dotazem na osud holčičky a veřejnost se začala zabývat také hladomorem, který v nedalekém Somálsku v roce 1992 zahubil až 220 tisíc lidí. OSN i vláda USA přiznaly, že jejich asistence při snaze zamezit eskalaci daných humanitárních krizí nebyla dostatečná. Mezinárodní společenství začalo více probírat platnost konceptu odpovědnosti za prevenci podobných událostí (koncept R2P, tedy Responsibility to Protect).

Když je utrpení moc, přestáváme ho vnímat

O více než 20 let později žijeme ve světě, kdy vizuální znázornění lidského utrpení není zdaleka tak šokující. S rozmachem digitální a především mobilní fotografie přichází váleční fotografové o místo. Záběry z bojiště nejsou pořizovány jen skvěle vybavenými štáby a poté pouštěny v televizním vysílání, tvrdou realitu války dokumentují nyní i pěšáci na své telefony.

Tato inflace zachycení reality války jde skvěle ilustrovat na současném konfliktu na Blízkém Východě. Ještě před pár lety posílala Al Kajda záběry svých rukojmích na videokazetách do redakcí BBC a CNN. Islámský stát udělal z podřezávání hrdel rukojmím v oranžových overalech zvrácené divadlo, které dokáže dobře šířit skrze své platformy a sociální média. Cílí jím dokonce na své vybrané publikum, z něhož se generují noví rekruti odhodlaní zemřít ve jménu budování chalífátu.

Válečný konflikt v Sýrii je z tohoto pohledu obzvláště komplikovaný. Trvá již od roku 2011 a je natolik nepřehledný, že je v něm velice těžké zorientovat se a z hlediska zjednodušeného vnímání je také obtížné vybrat si stranu těch správných. Jedno je však jisté, válečnými operacemi trpí civilní obyvatelstvo.

Právě dlouhé trvání konfliktu a jeho neuchopitelnost je jedním z důvodů, proč se záběry rozbombardovaných měst začaly vytrácet z médií. Krátkodobě zájem veřejnosti vzbudila fotografie mrtvého těla malého chlapce Alana Kurdiho vyplaveného na tureckém pobřeží. Jeho smrt byla výsledkem nepovedené snahy jeho rodiny přeplavit se na přetíženém pašeráckém člunu z Turecka na řecký ostrov Kos.

Zdroj: Nilüfer Demir / Independent.co.uk

Velice silný snímek pořízený tureckou novinářkou Nilüfer Demir nedaleko tureckého Bodrumu měl v sobě sílu scény se supem ze Sudánu a ukázal těm, co uprchlickou vlnu bagatelizovali jako pouhý exodus mladých silných mužů z Afriky hledajících jen ekonomické výhody, že realita může být poněkud složitější.  

Aleppo a Anna Franková 21. století

Posuňme se do současnosti. V prvních týdnech prosince začala vrcholit ofenziva Assadova režimu podporovaná bombovými útoky ruského letectva na město Aleppo, respektive na jeho východní část, která byla poslední baštou odpůrců autoritativního režimu.

Složení rebelů je opět poměrně složité a částečně ho tvoří třeba i různé odnože napojené na Islámský stát. Důležité je ovšem zmínit, že ve východní části Aleppa se ocitly v pasti i tisíce civilistů přežívajících v ruinách svých domů, děsící se dalších náletů i násilností a poprav od postupujících Assadových jednotek.

Tento strach nebyl zdokumentován ani tak válečnými reportéry, ale spíše samotnými obětmi dané situace.

Salah Ashkar například říká ve videu, v němž jsou v pozadí slyšet výbuchy: „Jsme stále v obklíčení. Je tu mnoho dětí a bezmocných lidí. Svět musí jednat právě teď, prosím, prosím.“ V klipu, který publikoval později, prosí diváky: „Běžte před centrálu OSN a zablokujte cestu. Prosím, nenechte je spát. Udělejte to teď. Nezbývá ani minuta k promarnění.“

Aktivistka Lina Shamy nahrála na Twitter video, v kterém uvádí: „Všem, kteří mě mohou slyšet, jsme v Aleppu vystaveni genocidě. Toto je možná moje poslední video.“

Odkazuje přitom na to, o čem informovali média jako Al Jazzera, BBC či CNN. Postupující Assadova armáda prováděla čistky, které nešetřily ani civilní obyvatelstvo. Dle zdrojů OSN bylo jen v pondělí v noci 12. prosince zabito v ulicích Aleppa nejméně  82 lidí nepatřících mezi bojovníky.

Asi nejsilnější odezvu ovšem přinesl příběh sedmileté holčičky  se jménem Bana al-Abed. Ta už řadu měsíců mapuje situaci v Aleppu pro své followery na Twitteru a velmi rychle se stala symbolem hrůz dějících se v Sýrii. Sdílí svůj strach z nočních náletů, ukazuje fotky zbombardovaných budov nebo fotografie se svými sourozenci.

Bana se stává novodobou Annou Frankovou s tím rozdílem, že své zážitky nepíše tajně do deníčku, ale s pomocí své matky na Twitteru je v reálném čase sdílí s celým světem. „Už nemáme žádný domov. Jsem zraněná. Od včerejška jsem nespala a mám hlad. Chci žít, nechci zemřít,” napsala na konci listopadu na svůj Twitter.

Jediné, co Bana o sobě prozradila je, že jí chybí škola a jednou by se chtěla stát učitelkou, jako její matka. Ta učí angličtinu a tím dopomohla rozšíření tweetů do Evropy a USA.  Bana už také ve válce přišla o spoustu přátel. V září sdílela příspěvek sousedního domu srovnaného se zemí. „Je mrtvá, strašně mi chybí,” napsala Bana.

Samozřejmě existuje i spousta hlasů, které tvrdí, že Bana doopravdy neexistuje. Štáb televizní stanice NBC ale natočil s Banou i její matkou video přímo v Aleppu a televizní stanici BBC se podařilo s nimi spojit přes video chat.


V neděli 4.12. se objevil tento tweet: „Jsme si jisti, že nás teď vojsko zatkne. Uvídíme se jindy, drahý světe. Ahoj. - Fatemah.” U tweetu byla tentokrát podepsána matka Bany. A poté byl účet znenadání smazán. V tu chvíli začali její followeři tweetovat pod hashtagem #WhereIsBana a čekali, zda je to od ní opravdu poslední zpráva.

Další den se účet znovu objevil a Fatemah nepřinesla pozitivní zprávu: „Útočí. Nemáme kam jít. V každé minutě cítímě smrt. Modlete se za nás.” 


Následující dny byly opět plné tweetů, z kterých byl cítit strach z vládních vojsk.


Situace rodiny se ale zlepšila. Baně se podařilo s matkou uprchnout z východní části Aleppa. 


Selhání mezinárodního společenství

Jedním z impulsů k napsání tohoto textu byl pro jeho autora následující příspěvek na Facebooku shrnující lekci z v tu dobu nulové reakce OSN, USA a obecně mezinárodního společenství.

Ulrich Speck v něm konstatuje, že zodpovědnost za masakry domácího obyvatelstva dnes nijak neohrožuje pozici státníků v mezinárodním srovnání. Státní suverenita je dnes neomezená a zahrnuje právo na povraždění jakéhokoliv množství lidí libovolnou metodou. Je rozčarován z toho, že neexistuje žádná „mezinárodní komunita“, na kterou se jde obrátit v případě masového porušování lidských práv.

Částečně se odkazuje na něco, co bylo dosud spíše jakousi vznosnou ideou ohýbanou ve prospěch mocností. Není náhodou, že USA zasáhly „ve prospěch lidských práv“ dvakrát právě v Iráku bohatém na ropu. Naopak masakr ve Rwandě nebo ozbrojené konflikty v Kongu dlouho západní mocnosti nijak nezajímaly. Argumentem ve prospěch konceptu „Responsibility to Protect“ je například zásah Západu do průběhu válek na Balkáně v průběhu 90. let. Ale i zde mocnosti ignorovaly masakr v Srebrenici, ač o jeho přípravě dle nynějších informací prokazatelně věděli několik týdnů dopředu.
 

Silné příběhy mohou přimět k akci i zkostnatělé instituce. Platformou pro ně jsou sociální média

Mocnosti i OSN, která má bez konsensu Rady bezpečnosti značně omezené možnosti, zasahovaly dosud proti masivnímu porušování lidských práv, pokud to bylo v jejich zájmu nebo, když je k tomu donutilo veřejné mínění. Vyvolat v něm skutečně významné pohoršení, které by něčeho takového bylo schopno, bylo ovšem v posledních letech čím dál tím obtížnější. Nezvládly to fotografie mrtvých těl, zkrvavených dětí ani zdrcující příběhy uprchlíků. O utrpení lidí v Sýrii, včetně použití chemických zbraní Assadem na své obyvatelstvo, se ví roky.

Pozitivním závěrem tohoto textu ovšem je, že živé vysílání „posledních vzkazů“ před smrtí z Aleppa ovšem takovou sílu mělo. Ve čtvrtek 15. prosince proběhlo i s přispěním tlaku OSN dojednání toho, že vládní syrské jednotky umožní obyvatele východní části Aleppa evakuovat s pomocí bezpečnostního koridoru autobusů. I v okamžik vydání tohoto textu není tato evakuace dokončena a i její průběh doprovázelo mnoho nesrovnalostí a komplikací přímo na místě, ale i na diplomatické úrovni (Rusko například odmítlo v Radě bezpečnosti první návrh pozorovatelské mise OSN, která by na průběh evakuace dohlížela).

Tyto vzkazy v sobě měly urgenci volání o pomoc lidí, které čeká násilná smrt. V případě dívky Bany Al-Abed šlo o přímé zprostředkování zážitků nevinného dítěte, které žije v troskách města, v nichž nachází i tak malé životní radosti, ale také domy, v nichž zemřely kamarádky ze školy. Jde o příběh snad ještě silnější než deník Anny Frankové, navíc v rychle stravitelném formátu dnešních sociálních médií.

Generální tajemník OSN, Pan Ki-mun, řekl na jedné ze posledních tiskových konferencí ve své pozici: „Masakr v Sýrii zanechává velkou díru v globálním svědomí... Aleppo je nyní synonymem pekla... Řekl jsem to i Radě bezpečnosti, kolektivně jsme lidi Sýrie zklamali.“

I toto vyjádření je ovlivněné tím, že lidé z Aleppa neumírali potichu. Internetové připojení, moderní technologie a sociální média zprostředkovaly lidem po celém světě scény, které byly jak vystřižené z posledních minut válečných filmů. Tentokrát ovšem nešlo o převyprávění historie s časovým odstupem, ale o aktuální pocity účastníků válečných hrůz. Pokud sociální média mohou tímto způsobem přispět k probuzení generálním tajemníkem OSN vzpomínaného „globální svědomí“ a některým hrůzám zabránit, je to jejich další pozitivní funkce. Ta, kterou tradiční média plní čím dál obtížněji.

Štítky dokumentu: Krizová komunikace

To nejlepší z moderního marketingu každý pátek do vašeho inboxu.

Ochrana proti spamovacím robotům. Odpovězte prosím na následující otázku: Jaký je letos rok?