Prezidentské debaty v USA: 90 minut, které mohou rozhodnout vše

Debaty kandidátů na horké místo šéfa Bílého domu patří ke koloritu volební kampaně. Politici se na ně pečlivě připravují, protože vědí, že rozhodují i maličkosti - například pudr či pohled na hodinky. V premiérovém televizním duelu se před 50 lety, 26. září 1960, střetli John Fitzgerald Kennedy a Richard Nixon. Ačkoli oba podle historiků debatovali zručně, demokrat Kennedy svým charismatem "šedivého" Nixona zcela zastínil.

Američané, kteří duel poslouchali v rádiu, měli pocit, že vítězí republikánský viceprezident. Naopak ti, kteří sledovali televizi, připisovali více bodů Kennedymu. Do té doby nepříliš zkušený politik na obrazovce prostě vypadal lépe - byl opálený a energický. Z virózy se zotavující Nixon naopak podcenil líčení, jeho neoholená tvář se mu leskla. Také nepadnoucí oblek nelichotivé barvy splýval s pozadím. Kennedy nakonec volby vyhrál těsným rozdílem.

Po Nixonově debaklu další favorité televizní debaty odmítali. Byl to případ Lyndona Johnsona v roce 1964 i samotného Nixona v letech 1968 a 1972 (kdy byl prezidentem). Naopak o čtyři roky později Gerald Ford chybně vyhodnotil televizní přenos s Jimmym Carterem jako šanci, ale prohrál. V roce 1980 se karta zase obrátila a Carter podlehl Ronaldu Reaganovi v debatě i celkově ve volbách. Od té doby se televizní klání konají pravidelně a nikdo se z nich nevykroutil.

Reagan například Cartera ničil tím, že na jeho prohlášení reagoval shovívavým úsměvem: "Už s tím zase začínáte". Sál se smál a Carter vypadal jako zlobivé dítě. Bývalý herec zabodoval i v roce 1984, kdy se pro něj duel s Walterem Mondalem nevyvíjel zrovna slibně. Reagan už tehdy měl svůj věk, bylo mu 73 let, a působil unaveně. Na rýpavou otázku ale odpověděl: "Opravdu nechci vytřískávat politický kapitál z mládí a nezkušenosti mého protivníka". A vyhrál.

V paměti zůstává i scénka z duelu George Bushe staršího s Billem Clintonem a Rossem Perotem v roce 1992, kdy se Bush při ožehavém tématu několikrát podíval na hodinky. Na Američany toto gesto zapůsobilo jako ručník hozený do ringu. Albertu Goreovi se zase v roce 2000 při debatě s Georgem W. Bushem vymstilo to, že vzdycháním dával najevo, jak se mu Bushovy odpovědi nelíbí. Diváky to popudilo, Gore na ně zapůsobil velkopansky až arogantně.

Všichni kandidáti se snaží poučit z chyb svých předchůdců, k čemuž jim napomáhá celá armáda odborníků na komunikaci a takzvaných "imagemakerů". Diváky ve finále už totiž nezajímají detaily programů, ale to, jak se politici chovají pod tlakem a jak jsou pohotoví. Trénují se tedy nejen odpovědi na záludné otázky, ale i postoje a gesta. Oba tábory také dojednávají podrobnosti, jako zda kandidáti budou při debatě sedět či stát, jaká bude teplota v sále či osvětlení.

Mediální diskuse uchazečů o prezidentskou funkci má v USA dlouhou tradici. Zpočátku bývala zprostředkována tiskem, později se odehrávala v rozhlase (poprvé v roce 1948). S vynálezem fotografie a filmu si mohli voliči politiky také prohlédnout. Vpád televize volební souboje ještě více zatraktivnil. V posledních letech kandidáti využívají i internet a různé sociální sítě. Jako fanoušek moderních technologií se ukázal i současný prezident Barack Obama.