Zimní olympiáda v Pekingu je ukázkovým příkladem sportwashingu. Západní společnost ale těžko přesvědčí

Dnes 4. února proběhne slavnostní zahájení Zimních olympijských her 2022 v Pekingu. Po posunuté letní olympiádě v Tokiu konané před 5 měsíci jde o druhé hry v době koronavirové pandemie. Průzkumy veřejného mínění v Japonsku prozrazovaly, že domácí obyvatelstvo si za dané situace olympiádu z většiny nepřálo. K čínským výzkumům podobného typu se nejen čínská veřejnost nedostane, a zdánlivě je tak vše zahaleno optimismem. Z pohledu zvenku jde ale o sportovní svátek na velmi špatném místě.

Olympismus a politika

Moderní olympismus v sobě nese jakousi auru vznešenosti. V době konání olympijských her spíše neprobíhají velké oficiální válečné operace. V olympijské chartě se mluví o míru a rovnosti všech lidí. „Cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti,“ stojí v ní. Olympiáda má být nejen sportovní svátek, ale zároveň jakési zastavení globální společnosti, které v sobě nese i prvky pochopení „jednoty v rozmanitosti“.

V reálu ale politika hýbala olympijským hnutím od samotných počátků. Ostatně jedním z motivů pro obnovu olympijské tradice byla pro barona Pierre de Coubertina údajně i porážka Francie ve prusko-francouzské válce (1870-71), ke které měla přispět i chybějící sportovní průprava Francouzů na školách. Olympiáda pak představovala skvělou motivaci k tomu se sportem začít. Pacifistickým rozměrem naopak bylo to, že je lepší soupeřit na sportovním poli než na tom bitevním.